Papežská akademie latinských studií a dokument Druhého vatikánského koncilu

"Na českých internetových stránkách RadioVaticana byla dne 15. 11. 2012 uveřejněna zpráva pod titulem "Předseda Papežské akademie Latinitas: každý kněz by měl umět latinsky". Tato zpráva nebo spíše její samotný název mě inspiroval k nahlédnutí do Dokumentů Druhého vatikánského koncilu, konkrétně do konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, a zaměřit se na ty články této konstituce, které se týkají posvátného jazyka Církve, čili jazyka latinského. V tomto článku nechci nyní vyjadřovat vlastní názor k tomuto tématu, jen bych rád poukázal na jistý rozpor mezi informacemi ve zprávě RadioVaticana a články konstituce Sacrosanctum Concilium II. vatikánského koncilu. Jelikož zmínka o návratu latinského jazyka do řeholních institutů a seminářů je přinejmenším zarážející, když si uvědomíme, že konstituce Sacrosanctum Concilium znalost latinského jazyka u kléru a řeholníků, a v omezenější míře i u všeho věřícího lidu, přímo předpokládá. Jak je tedy možné, že profesor Dionigi zmiňuje důležitost NÁVRATU tohoto posvátného jazyka Církve."

(Dále již je uveden pouze text zprávy uveřejněné na stránkách RadioVaticana.cz a texty článků konstituce Sacrosanctum Concilium, které hovoří o latinském jazyce či se jeho znalosti dotýkají.)

Text zprávy RadiVaticana:

Předseda Papežské akademie Latinitas: každý kněz by měl umět latinsky

Vatikán. Profesor Ivano Dionigi je rektorem Alma Mater Studiorum - nejstarší evropské univerzity v italské Boloni. Před pěti dny jej Benedikt XVI. jmenoval prvním předsedou nově ustavené Papežské akademie latinských studií. Pětašedesátiletý klasický filolog pro Vatikánský rozhlas hovořil o “kulturní anorexii”, která zachvátila dnešní společnost a nevyhnula se ani církvi. Chceme-li tuto tendenci zvrátit, musíme se vrátit hodně daleko nazpátek. A – proč ne – také k latině, říká profesor Dionigi.

„Myslím, že první směr, kterým by měla vést náprava, je opětovné zavedení latiny do řeholních institutů a především do seminářů. Je nemyslitelné, aby kandidát kněžství neuměl latinsky. Nejenom kvůli tomu, že v tomto jazyce hovořili církevní Otcové a že byl znamením univerzality, nýbrž i proto, že církevní Otcové latinsky psali, a to rovněž pro liturgii. To je tedy první věc, o kterou budeme usilovat. Pak je tu ještě druhé nasměrování. Tato Papežská akademie by podle mého názoru měla vybudovat mosty s laickým světem, zejména s univerzitním a akademickým prostředím. Zde se otevírá prostor pro klasickou filologii – čili nejenom latinskou, nýbrž i řeckou kulturu. Měli bychom se snažit zachránit tento trojúhelník Atény-Jeruzalém-Řím a zužitkovat to nejlepší z jeho odkazu.“

V listě motu proprio, zakládajícím novou akademii, Benedikt XVI. upozorňuje, že v dnešním nadmíru technologickém světě latina zažívá renesanci.

„Vypadá to, že se skutečně vrací zájem o latinu, klasická studia a klasickou filologii. Návrat, který je předznamenám dvojím přístupem. Na jedné straně jsou lidé, kteří v latině vidí příslušnost k elitám, známku jistého postavení a úrovně. Na druhé straně lidé chtějí číst klasické texty. Dnešní literatura je totiž natolik chudá a ochuzující, že proti tomu četba Augustina, Seneky či Lucretia nabývá přímo výbušné aktuálnosti. Jejich spisy odolávají času a módám a hovoří k člověku takovým jazykem, který bychom v naší každodennosti hledali jen stěží.“

Klasičtí autoři nás – díky pluralitě svých myšlenek – učí přemýšlet. Škoda, že toto dědictví tak zanedbáváme, uzavírá nový předseda Papežské akademie latinských studií, prof. Dionigi.

Zdroj: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17446

Z Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium:

36 § 1 Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; místní právo v té věci zůstává nedotčeno.

§ 2 Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech; příslušné směrnice pro jednotlivé případy jsou obsaženy v dalších kapitolách.

§ 3 Příslušná církevní autorita určitého území, uvedená v článku 22 § 2, popřípadě po poradě s biskupy sousedních oblastí téhož jazyka, má v mezích určených těmito směrnicemi právo rozhodovat o tom, zdali a jak může být uplatněn národní jazyk. Apoštolský stolec taková rozhodnutí přezkoumá, tj. potvrdí.

§ 4 Překlad textu určeného pro liturgii z latiny do národního jazyka musí schválit příslušná území církevní autorita, uvedená výše.

54 Národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a v „přímluvách“, a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu, ve smyslu článku 36 této konstituce.

Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.

Kde by se pak zdálo, že je vhodné používat národního jazyka při mši ještě rozsáhleji, je třeba řídit se předpisy článku 40 této konstituce.

63 Při udělování svátostí a svátostin může často lidu velmi prospět uplatnění národního jazyka. Má se to tedy umožnit ve větším rozsahu, a to podle těchto směrnic:

a) Při udělování svátostí a svátostin je možné užívat národního jazyka ve smyslu článku 36.

b) Příslušná územní církevní autorita, uvedená v článku 22 § 2 této konstituce, ať co nejdříve připraví podle nového vydání Římského rituálu rituály místní, přizpůsobené potřebám jednotlivých zemí, a to i z jazykového hlediska. Po schválení Apoštolským stolcem ať se jich užívá v příslušných zemích. Při sestavování těchto rituálů nebo zvláštních sbírek obřadů se nemají vynechat pokyny, uvedené v Římském rituálu před jednotlivými obřady, ať ty, které se týkají pastorace a rubrik, ať jiné, mající zvláštní sociální význam.

101 § 1 Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky. Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36.

§ 2 Mniškám a členům institutů usilujících o stav dokonalosti, mužům neklerikům a ženám, může příslušný představený dovolit, aby při modlitbě posvátného oficia, a to i když se koná v chóru, užívali národního jazyka ve schváleném překladu.

§ 3 Každý klerik s povinností modlit se posvátné oficium, když se je modlí v národním jazyce spolu se skupinou věřících nebo s těmi, kdo jsou uvedeni v § 2, splní tím svou povinnost, je-li text překladu schválen.

113 Liturgický úkon nabývá zvlášť vznešeného rázu, když se bohoslužba koná slavnostně se zpěvem, je přítomna asistence a lid má aktivní účast.

Pokud jde o jazyk, kterého se má užívat, platí předpisy článku 36; vzhledem ke mši předpisy článku 54; vzhledem ke svátostem předpisy článku 63; vzhledem k posvátnému oficiu předpisy článku 101.

117 Ať je dokončeno typové vydání knih gregoriánského chorálu. Mimoto ať je pořízeno kritické vydání knih, vyšlých už po reformě svatého Pia X.

Dále se doporučuje, aby byla vydána sbírka jednodušších melodií pro menší kostely.

118 Lidový náboženský zpěv je třeba promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech mohly, podle směrnic a předpisů rubrik, znít hlasy věřících.

Zdroj: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19631204_sacrosanctum-concilium_cs.html