Úvaha nad knihou Jeana Giona Muž, který sázel stromy

Kniha Jeana Giona Muž, který sázel stromy je povídkou, která, dalo by se říci, je pouhým popisem událostí které prožil sám pisatel a která poukazuje na potřebu ochrany a obnovy životního prostředí. Já však chápu tuto knihu jako velmi podnětnou a plnou filosofických myšlenek, a s ohledem na mé zaměření, křesťanské filosofie.

Už v úvodu jež má uvést do děje příběhu a vlastně ho do jisté míry i vysvětlit se dá nalézt spousta myšlenek.

„Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řídící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se – bez nebezpečí, že se zmýlíme – před člověkem výjimečného charakteru.“

Zde se, podle mého soudu, nalézá popis „opravdového“ člověka. Takovým člověkem je ten jež nedává na první dojem, kdo skutečně „dlouhá léta“ pozoruje co člověk dělá, aby o něm až poté mohl s upřímností říci jaký on je. A ani tak neodsuzuje a nehaní. Tento člověk je dále nesobecký, nehledí na sebe, ale bezvýhradně na dobro druhých. Nežádá odměnu i když má na ni nárok, avšak není nutně řečeno, že musí jakousi přiměřenou odměnu vždy odmítnout. Je to člověk, který aniž by o to stál zanechává ve světě viditelné stopy svých dobrých skutků. A po jeho smrti si všichni jež se s ním setkali uvědomí o jak skvělého a ctnostného člověka výjimečného charakteru přišli. Je to člověk, který příkladem svého života rozdává ostatním naději a nutí druhé uvažovat o tom jestli by neměli změnit svůj postoj k druhým a ke světu vůbec. A hlavně je to člověk, který miluje a učí milovat své přátele i nepřátele a vůbec všechny, i ty jež nikdy nepoznal. Na druhé straně však vyvstává otázka, je-li vůbec možné, aby tohoto ideálu nějaký člověk dosáhl? Myslím si, že i kdybychom věděli, že tohoto ideálu nikdy nedosáhneme, měli bychom se o to alespoň snažit. Ale zde přichází další otázka. Má na toto snažení člověk dostatek sil? A pokud ne, kde by tyto síly měl najít? A tady narážíme na tu hlavní otázku. Existuje jakási vyšší moc, je dobrá či zlá? Můžeme ji nazvat Bohem? Filosofie nám na tuto otázku „naštěstí“ již dala odpověď. Bůh existuje, je všemocný, milující a, pokud známe filosofickou definici dobra, i dobrý. Ale opravdu nám může Bůh dát síly k tomu abychom se snažili být „opravdovým“ člověkem? Zde už asi filosofie nestačí, zde musí nastoupit víra, víra v to, že Bůh je opravdu všemohoucí a dobrý a má o člověka opravdový a nezištný zájem a je ochotný věřit v člověka a v to, že člověk může chtít být opravdu lidský a navrátit se zpět do Jeho milující náruče.

„Utábořil jsem se vedle rozvalin opuštěné vesnice. Vody jsem se nenapil už od minulého dne a potřeboval jsem ji objevit. Polorozbořené domy byly natěsnané jako staré vosí hnízdo. To mě přivedlo na myšlenku, že tu kdysi jistě byla studánka nebo studna. Byla tam skutečně studánka, ale vyschlá. Pět nebo šest domů beze střech ničil vítr a déšť. Zvonice kapličky se zřítila. Všechno stálo v řadě stejně jako ve vesnicích, kde je život, tady však všechen zmizel.“

Tato slova mi připomínají obrazy dnešní společnosti, dnešních lidí, ale hlavně dnešních mladých a dětí. Myslím si, že tato slova může Hospodin použít, když prochází srdcí dnešních dětí. Dětí, které pod tíhou toho co je moderní, si už neumí a ani nechtějí hrát. Dětí, které nevědí co je dobro a co zlo, jelikož vidí všude kolem sebe tolik zlého, jež je všemi obhajováno a podporováno. Dětí, které pomalu nemohou poznat co je to láska, jelikož na ně rodiče nemají čas a jako náhražku jim podstrkují drahé hračky, usazují je před televizní obrazovky či je uzavírají do virtuálního světa počítačových her či internetu. A pak se nesmíme divit tomu, že v těchto dětech vysychají prameny lásky, dobroty, něhy, upřímnosti a dalších ctností, které kdysi byli dětem více než vlastní. Ale co se stane s lidskou společností, když nezačneme, ty vesnice v jejich srdcích, samozřejmě i s oněmy prameny obnovovat? Nevyrostou z těchto dětí pouze pokřivené obrazy lidských bytostí? Budou samy schopny pochopit, že s nimi není něco v nepořádku? Budou schopny se změnit a tak zachránit celý svět? Zastavme se, zaposlouchejme se do usedavého pláče, který se ozývá všude kolem nás. To pláče Bůh. Nepláče nad naší nemohoucností, vždyť On nám z radostí pomůže, pláče nad naší hluchotou, jelikož neslyšíme Jeho naléhavé volání: „Poproste o pomoc, Já vám nemohu brát vaši svobodu, vždyť tu Jsem vám daroval jako ten největší dar!“. Vzpamatujme se a začněme naše děti opět učit tomu co je láska, dobro, přátelství učme je hrát si a nedávejme jim žádné náhražky, ale dávejme jim sami sebe. Vždyť stačí si jen občas si k nim sednout a popovídat si s nimi a před spaním jim vyprávět či přečíst nějakou pohádku. Vystavějme v srdcích našich dětí nejprve tu kapličku se zvonicí, aby jim mohla, kdykoliv se lidé budou řítit špatným směrem, mohla bít na poplach.

„Pastýř mluvil velmi málo. U osaměle žijících lidí to bývá obvyklé. Ale bylo vidět, že je sebejistý, plný důvěry. V takovém kraji, postrádajícím naprosto všechno, to bylo zvláštní. Nebydlel v nějaké chatrči, ale v opravdovém kamenném domě. Bylo dobře vidět jak vlastníma rukama dům opravil.“

Je možné, že zde se od filosofie odchýlím velmi výrazně. Ale proč se lidé nedokáží zříci vlastní pýchy? Proč se bojí nechat si pomoci? Proč se tak moc bojí někomu se otevřít a změnit se k lepšímu? Proč lidé musí nosit masku dokonce i před sebou samým, proč si nedokáží přiznat, že něco sami nedokáží či že se bojí, aby druzí nepoznali co vlastně cítí? Dnes lidé velmi málo mluví, velmi málo mluví o opravdu důležitých věcech a ještě méně dokáží naslouchat. Je to tím, že žijí osaměle, mezi lidmi, ale přesto osaměle. Vždyť právě proto má, výdobytek moderní doby, chat tolik příznivců, kteří jeho pomocí navazují jakési kvazi vztahy, jelikož nemohou vědět s kým to doopravdy mluví, s kým se to doopravdy přátelí. Proč se tolik „přátel“ z chatu nikdy nesetká? Je tomu právě proto, že jejich identita na chatu je úplně jiná než ta, kterou mají ve skutečnosti. A nejspíše právě díky našim maskám a uměle vymyšleným identitám, jsme i ve své nemohoucnosti plni sebejistoty. Avšak pokud se budeme uzavírat do tohoto divadelního světa, budeme se cítit tak, jako bychom žili v pevné stavbě své osobnosti, ale ve skutečnosti budeme uzavřeni v polorozbořené chatrči, která je navíc obklíčena obrovským elektrickým plotem iluze. A nikdy nebudeme schopni vlastníma rukama sami opravit tento dům našeho já, jelikož sami nebudeme vědět vlastně jak ten dům doopravdy vypadá. Pokud se chceme zachránit nezbývá nám nic jiného než se vzdát těch nesmyslných masek a přiznat si sám před sebou a poté i před druhými, kdo skutečně jsem. Přiznat si svou nemohoucnost a požádat někoho o pomoc. „A proč by tím někým nemohl být třeba Bůh?“ A pak ten někdo bez zranění dokáže rozbořit onen elektrický plot iluzí a může stejně jako restaurátor pomoci odkrýt tu základní a opravdovou fasádu domu, a nejen jeho fasádu, ve kterém žijeme. Pak se teprve můžeme stát těmi, kteří mohou býti málomluvní, a přesto sebejistí a plní důvěry, a přitom nebýt vězněni v bláznovství.

„Rozdělil se se mnou o polévku. Ale když jsem mu potom nabídl pytlík s tabákem, řekl mi, že nekouří. Jeho pes byl stejně mlčenlivý jako on. Byl přátelský, ale nijak neloudil o mou přízeň. Hned jsme se dohodli, že tam přenocuji. Do nejbližší vesnice bylo víc než půldruhého dne chůze.“

Kdosi řekl, že ta největší vzdálenost na světě je od srdce jednoho člověka k srdci druhého člověka. A já si k tomu dovolím něco málo dodat. Lidé se opravdu podobají takovým vesnicím a na obrovské mapě světa to vypadá, že na mnohých místech jsou velice blízko sebe, ale když si onu mapu začneme několikrát přibližovat, začneme zjišťovat že mezi mnohými je i mnohem větší vzdálenost, než půldruhého dne chůze. A tím nemyslím skutečnou vzdálenost, ale vzdálenost mezi našimi srdci. Proč se z nás stávají prázdné džbány, nádoby bez ducha, které nedokáží kvůli tomu, aby překonali propast nenávisti, obětovat chvíli času na cestu a na její přípravu. Vždyť, Bohu díky, existují ještě takoví lidé, kteří jsou ochotni se rozdělit o trochu jídla a poskytnou přístřeší člověku, který se hodlá vydat na takovou cestu, a dokonce jsou mu ochotni půjčit i jakési prostředky k tomu, aby byl schopen překonat onu propast a přitom nepřijít o vlastní život. Ale je pravda, že je také plno lidí, kteří touží po takové pomoci, ale když tu samou pomoc hledá někdo u nich, vyženou ho s tím, že nemají na rozdávání. Tito se podobají ptáku, který věří, že kdyby někdo kukačku slušně vychoval chovala by se jinak a začala zakládat vlastní hnízda, ale když objeví kukačku ve vlastním hnízdě uklovou ji k smrti a nenabídnou ji onu možnost převýchovy. Proč jsou lidé tak moc zahledění do sebe a dokáží vidět jen své problémy? Kolik z nás by se mělo naučit jedné vlastnosti psa a tu druhou se zase odnaučit. Je mnoho těch, kteří neloudí o přízeň druhých, a přitom právě to by jim ukázalo krásy života. A je mnoho těch, kteří nedokáží být k nikomu přátelští a právě to je uzavírá do páchnoucí kobky samoty. A přitom by, věřím, stačilo naučit se natahovat ruce a šeptat o pomoc.

„Pastýř nekouřil, ale šel pro pytlík a vysypal na stůl spoustu žaludů. Kouřil jsem dýmku a nabídl jsem se, že mu budu pomáhat. Odpověděl, že je to záležitost. A skutečně: když jsem viděl, jak pečlivě to dělá, nenaléhal jsem. To byl celý náš rozhovor. Když dal stranou hromadu dobrých a dost velkých žaludů, odpočítal hromádky po deseti. Vyřadil ještě malé žaludy nebo ty, které byly trochu rozpuklé. Prohlížel je totiž velice důkladně. A jakmile měl před sebou sto bezvadných žaludů, nechal toho a šli jsme spát. […] Když přišel na místo, které si předem vybral, zarazil železnou tyč do země. Udělal tak vždycky dolík, vložil do něj žalud a potom zahrnul důlek hlínou. Sázel duby. Zeptal jsem se ho jestli mu ten pozemek patří. Řekl, že ne. Ptal jsem se, zda ví, komu patří. Ale nevěděl. Předpokládal, že je to obecní pozemek nebo že možná patří lidem, kteří o něj nestojí. Nestaral se o to, aby poznal majitele. Pečlivě vysázel svých sto žaludů.“

Lidé si velmi často stěžují na to jak špatně se jim vede. Ale už mnohem méně se ptají po příčinách. Kolika lidem by se vedlo mnohem lépe kdyby byli schopni prohlédnout. Kdyby byli schopni si sednout a vzít jednu svou vlastnost za druhou a pečlivě je probírat, ty špatné vyhodit a ponechat si pouze ty dobré, se kterými by potom mohli dále pracovat, které by mohli v sobě zasadit a nechat z nich vyrůst obrovské stromy. A stejně pečlivě bychom měli probírat také všechny řeči a skutky, které dáváme druhým a především našim dětem. Ale to bychom v sobě také museli najít odvahu postavit se za naše skutky, myšlenky i slova jako za naše záležitosti. Jako za věci za které neseme plnou odpovědnost, jelikož je pouze na nás jestli to co vzejde od nás, druhým pomůže či ublíží. Měli bychom se začít starat o to co sázíme a kam? Protože pokud se starat nebudeme, je možné že naší vinou zahubíme bodláčím všechny stromy a na zemi pak nebude dýchatelně, jelikož bez zeleně není kyslíku. Přijměme konečně odpovědnost za to jestli a jakým směrem se bude ubírat lidská společnost. Nedávejme stále vinu těm druhým a též nebuďme lhostejní, jelikož ten, kdo nedělá nic a o nic se nestará páchá mnohdy větší zlo než ostatní.

„Když jsem se vrátil z války, dostával jsem jen nepatrný demobilizační příplatek, ale velice jsem toužil nadýchat se čerstvého vzduchu. Bez jakéhokoliv jiného úmyslu jsem se vydal na cestu do těch pustých končin. Kraj se nezměnil. Přesto jsem za opuštěnou vesnicí spatřil v dálce jakousi šedou mlhu. Pokrývala kopce jako nějaký koberec. Od předchozího dne jsem začal myslet na stromy. Říkal jsem si: „Deset tisíc stromů zabírá pořádně velkou plochu.“ Příliš mnoho lidí jsem viděl za těch pět let umírat, proto jsem si dokázal snadno představit i smrt Elzéarda Bouffiera. Zvlášť když je nám dvacet let, padesátiletí muži se nám zdají starci, které čeká už jen smrt. Ale Elzéard Bouffier nebyl mrtev. Dokonce byl ještě plný života. Změnil zaměstnání. Měl už jen čtyři ovce, ale za to asi sto úlů. Zbavil se ovcí, protože ohrožovaly vysázené stromy.“

Proč se nám líbí dýchat zkažený a jedovatý vzduch zkázy? Proč netoužíme po čerstvém vzduchu života? Proč se nedokážeme vzdát toho co ničí nás, naše děti a zanedlouho to zničí i celé lidstvo? Pokud se nenaučíme vzdávat se kariéry proto, abychom mohli zahrnout láskou a péčí děti, které přivádíme na svět, nebudou už na světě žádné děti. Možná tak budou vypadat, ale uvnitř to budou prázdné bezduché stroje, které nebudou mít na nic čas a budou se honit za vidinou čehosi, něčeho nepojmenovaného, co nikdo neviděl a nikdo nezná. A v té době už nebudou existovat slova jako láska, přátelství, naděje, útěcha, laskavost, ta nebudou mít totiž smysl, budou to jenom nepoužitelné archaismy jakými jsou dnes například slova jako hřích, zpytování svědomí, úcta, věrnost a mnoho dalších. A tyto stroje budou mít jediný úkol, plout jako bludný holanďan a dávat pozor, aby neztratili drahocenný čas tím, že se potkají s jiným bloudícím. A v tomto chaosu se bude ozývat neutuchající lkání a upřímný pláč, Hospodinův, nad hluchotou lidí, jež už lidmi nejsou. Jež nejsou lidmi, protože lidé mají tváře a ne prázdná místa pro přiložení masky, protože lidé mají bijící srdce a ne strojky, jež se každou chvíli zadřou. Ale doufám, že i v době kdy naděje nebude nikomu nic říkat, ta se zrodí v podobě malého dítěte, které se nebude bát loudit o něčí přízeň, které se nebude bát říci upřímně všem co si o nich myslí a které bude schopno druhým říci: „Miluji vás!“. A to celé lidstvo zachrání.

Ale nechtějme vidět vše černě, třeba se nad sebou brzy zamyslíme a začneme opětovat lásku našich dětí, těch ve kterých se nám ji ještě nepodařilo zničit a ony nás naučí opět znovu naplno žít, milovat a doufat. A ti, kteří věří v Boha už nebudou jedinými jež si váží plně života, ač třeba ještě nedokáží plně přijmout své lidství se vším všudy. Vždyť život je nádherný pokud se žije a jen neužívá či nepřežívá, a je ještě krásnější žije-li se pro druhé. A těmi druhými mají být v první řadě naše děti, aby se od nás naučili žít také nejen pro sebe, ale i pro ty druhé.

Citace uvedeny kurzívou: Jean Giono; Muž, který sázel stromy; Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r.o.; 2004; třetí vydání; 56 str.

 pictures:

http://jeangiono.mes-biographies.com/biographie-Jean-Giono.html

http://treeservicelosangeles.net/hello-world.html